Ojedinělou církevní památkou v celých Čechách je evangelický kostel svaté Trojice v Libiši u Neratovic. Jedinečnost stavby spočívá zejména v prakticky nezměněné podobě od doby jejího vzniku na konci osmnáctého století a dále ve vlivu kazatelů maďarské reformované církve, který je dodnes zřetelně patrný v uspořádání interiéru.

Kostel, od svého založení v r. 1789 až do dnešní doby, zůstal stavitelsky prakticky nedotčen, vše, včetně mobiliáře je původní.

Základní kámen kostela byl položen 27. dubna 1788 a již čtyři a půl roku poté, 30. listopadu 1792, se zde konaly první bohoslužby. Sloužil je kazatel János Végh, absolvent bohosloví ze Šarišského potoka v tehdejších Uhrách (kde také působil J. A. Komenský), který v té době v Libiši působil již devátý rok.

S Véghovým příjezdem do obce se spojuje pověst, která tvrdí, že kazatel, jemuž z pochopitelných důvodů čeština činila potíže, zaměnil zvuk názvu Libiš s Libicí, která mu jako Uhrovi zněla stejně. O tom, kde nakonec zakotvil, rozhodl prý dopravní prostředek. Z Libiše pro Végha vypravili pohodlný kočár, kdežto Libičtí pouhý volský potah - což se kazatele dotklo a zamířil tedy do Libiše.

Jeho příchod je přímým důsledkem vydání tolerančního patentu v říjnu 1781, kterým bylo povoleno zakládání evangelických sborů a stavba evangelických škol, far, kostelů a zakládání evangelických hřbitovů.

Přesto hned od počátku nebyly vztahy mezi katolickou a evangelickou obcí věřících nikterak dobré.

Členové tolerované, tedy víceméně trpěné církve, se zprvu scházeli ve stodole domu č. 15 na dnešním Libušině náměstí naproti katolickému, později utrakvistickému kostelu (utrakvisté byli katolíci, kteří však přijímali podobojí). O ten také tehdejší evangelíci žádali vzhledem k tomu, že kostel užívali Čeští bratři. Hrabě Věžník, zaujatý proti evangelickému vyznání však žádost protestantské obce nejen zamítl, ale způsobil, že se János Végh musel pod jeho nátlakem vystěhovat do nedalekých Byškovic, kde posléze působil několik let. Ale nevzdal se.

Vymohl si osobní rozmluvu se samotným císařem Josefem II. a dosáhl toho, že se na jeho přímý pokyn 18. února 1787 mohl vrátit zpět do Libiše.

I v nepříznivé společenské atmosféře tehdejší doby pro nový povolenou církev se prostí věřící z různých církví dokázali domluvit. Důkazem toho byla i situace, kdy při hledání stálého místa pro shromažďování poskytl libišským evangelíkům pozemek - svoje vlastní pole - pro výstavbu kostela katolický kněz.

Kostel svaté Trojice je v Čechách vlastně jediný, v němž v průběhu staletí stavitelé zásadně nezasáhli. Na rozdíl od jiných tolerančních modliteben, jež byly na přelomu 19. a 20. století zbořeny a nahrazeny výstavnými chrámy, zůstal libišský kostel nedotčen. Místo velkého kostela s věží, po němž zbyly jen plány, byla nakonec postavena nynější fara.

Typické znaky z dob tolerance, které kostel, postavený ve stylu venkovského baroka, nese, jsou charakteristické pravě pro tuto dobu.

Stavba splňovala všechny podmínky tolerančního patentu - neužívala název kostel, ale modlitebna, nesměla stát uprostřed obce, nesměla mít vchod z hlavní ulice, nesměla mít věž ani zvony a musela vypadat jako běžná budova. Přesto vznikla zajímavá památka, kterou významně ovlivnili maďarští protestanté.

Základním znakem modlitebny převzatým od maďarské reformované církve je vnitřní uspořádání, kdy kazatelna je uprostřed delší strany a lavice umístěny do půlkruhu kolem stolu Páně - symbol, že středem bohoslužeb trpěné církve bylo kázání s výkladem Písma a svatá večeře Páně pod obojí způsobu.

Další stopou po maďarských protestantech je deska s textem žalmu 51,20 ve staré maďarštině. Jde o unikát, který nelze spatřit v žádném jiném našem tolerančním kostele. Maďarští turisté, kteří do Libiše jezdí, navštěvují kostel nejen kvůli nápisu, ale i pro osobnost Véghovu.

Jinou zvláštností objektu je střídmá výzdoba, včetně nalakování kazatelny, lavic, stolu Páně i krucht. Reformovaní se totiž zásadně stavěli za prostotu místností pro bohoslužby a ostatně i bohoslužeb samých. Řezbářsky mistrně zpracované prvky na dodnes výborně zachovaném původním mobiliáři nesvědčí o snaze vyrovnat se výpravnosti katolických chrámů, ale o oblibě umění a řemesla kazatelem Véghem, který sboru posléze věnoval i stejně provedený stůl Páně.

Zvláštní povšimnutí si zaslouží i několik prvků výzdoby.

Znak libišského sboru, umístěný ve středu kazatelny, obsahuje symboly, jak je převzala Českobratrská církev evangelická, vzešlá ze spojení kalvínského a luterského reformačního proudu v prosinci roku 1918. Písmo svaté - Bible, upozorňuje na základ kázání a kalich jako obecenství při svátosti večeře Páně. Další znamení, slunce, je rovněž původem z maďarské reformované církve. Symbolizuje nejen Krista, ale i světlo, které se rozzářilo českým evangelíkům po 160 letech temna v jejich opětném uznání. Hrozny vinné révy a klasy pšenice značí živly při večeří Páně. Oběť Ježíše Krista na kříži upomíná starokřesťanský symbol - pelikán, živící svá mláďata vlastní krví.

Varhany, pořízené po druhé světové válce, sice nezapadají do stylu historického interiéru, vyjadřují však obětavost členů sboru. V současné době na nástroji probíhá generální oprava.

Pamětní desky významným osobnostem

Návaznost na českou tradici podobojí a husitskou dokladuje pamětní deska Mistra Jana Husa, věnované sboru k 500. výročí jeho upálení tehdejšími konfirmandy (nově přijatí členové sboru, kteří prošli pastorační přípravou). Jinou pamětní destičku najdeme v lavici, v níž ještě čtyři dny před svým sebeobětováním seděl člen libišského evangelického sboru Jan Palach.

Připraveno s použitím materiálů Pavla SCHEBESTY

 Fotogalerie

Historická fotografie evangelického kostela v Libiši

Evangelický kostel v Libiši
foto: Petr Prášil


Evangelický kostel v Libiši
foto: Pavel Schebesta

Pohled přes vstupní bránu

Kostel v zimě

Interiér kostela - stůl Páně, lavice uspořádané na šířku dle uherské protestantské tradice, kazatelna se znakem libišského sboru.

Varhany vyrobené kutnohorskou firmou F. Medřický na přelomu 40. a 50. let 20 století.