Olga Fikotová (* 13. 11. 1932)
- olympijská vítězka v hodu diskem z r. 1956 v Melbourne, od r. 1951 žila a trénovala v Libiši. Její sportovní i životní osudy jsou natolik zajímavé, že je zde otiskujeme. 

Text je volně upraven podle článku "Láska prolomila železnou oponu" od Lumíra Proppera - Volno 51/32-34 a knihy Dopisy z Melbourne vydané roku 1957 v Sportovním a turistickém nakladatelství. 

Olga Fikotová začínala se sportem v Tatranu Libiš nedaleko od Prahy. Všestrannou sportovkyni, basketbalistku, házenkářku a volejbalistku, objevil diskařský rekordman Zdeněk Čihák a přivedl ji mezi vrhače do areálu tehdejší Rudé hvězdy (poblíž dnešní atletické haly). V té době, v roce 1954, dvacetiletá Olga studovala medicínu a sport brala jen jako zábavu. 

Hned při prvním tréninku hodila diskem solidních třiatřicet metrů, což mezi atlety mělo velký ohlas. O rok později se stala mistryní republiky, v olympijské sezóně titul obhájila a na podzim 1956 si vybojovala nominaci na olympijské hry do Melbourne dvěma československými rekordy (51,71 a 51,80 m). 

Olympijská vítězka v Melbourne 
1956 Již na olympijskou kvalifikaci diskařek v Melbourne v roce 1956 přišlo 50 000 diváků a snad i proto znervózněla. První pokus neuvěřitelně pokazila - disk spíš upustila, než hodila (pouhých 28,60). Druhým pokusem se zlepšila na 50,77 m a rázem patřila mezi favoritky. 

Na finále přišlo sto tisíc diváků a Fikotová znovu pokazila první pokus (46,56). Druým se zlepšila (50,09), ale v této sérii se Ruska Ponomarevová zlepšila na 52,04 m. Třetím hodem (52,28) se však Fikotová dostala na první místo. Z vedení se však dlouho ne radovala, další reprezentantka SSSR Irina Begljakovová totiž disk poslala do vzdálenosti 52,54 m. 
Čtvrtá série byla klidem před bouří - československá reprezentantka Fikotová dokázala v pravou chvíli vydat ze sebe maximum a pátým pokusem hodila olympijský rekord (53,69 m), což už bylo nad síly jejich melbournských soupeřek. 
Stala se tak po Daně Zátopkové další československou olympijskou vítězkou - v atletice nadlouho poslední. 

Olympiáda v Melbourne byla pro Olgu Fikotovou nejenom vynikajícím sportovním úspěchem, ale i životním předělem. V olympijské vesnici se potkala s mužem, jenž na těchto hrách vyhrál soutěž kladivářů - s Američanem Haroldem Connollym. Byl o rok starší a zamiloval se do ní na první pohled jako student. Vznikla láska jako hrom a nakonec z toho byla svatba jakých Staroměstská radnice nepamatuje. Svatebním svědkem Olgy byla olympijská vítězka z Helsinek 1952 - Dana Zátopková a její manžel Emil Zátopek byl zase za svědka Haroldovi.

Problémy se svatbou 
Jak v období vrcholící studené války po invazi Rudé armády do Maďarska mohlo vůbec k této svatbě dojít?  
Harold se zamiloval a dělal všemožné triky, aby se k Olze dostal. Nakonec se mu podařilo přiletět do Prahy, ale vízum měl jen na pět dní a za tak krátkou dobu se svatba Češky s Američanem prostě nedala stihnout. Harold pak odletěl do Vídně a z Rakouska si vyjednal pozvání na seminář v Polsku. 
Cestu musel na ruzyňském letišti ze "závažných zdravotních důvodů" přerušit. Zpočátku bydlel v hotelu Paříž, ale jelikož byl stále sledován Státní bezpečností, nastěhovali se s Olgou k Zátopkovým. 

Dana Zátopková však měla neustále strach z udání, že u nich načerno přespává Američan a moc ji neuklidnilo ani, když si zažádali o povolení k sňatku. Proto se Emil Zátopek vzhledem ke své tehdejší popularitě rozhodl, že půjde na ministerstvo zahraničí a bude tam za milence orodovat. Dostal se až k náměstkovi ministra, ale byl odmítnut slovy:  "To by si mohl každý Američan něco takového vymyslet. Není to tak jednoduché, aby si Američané brali naše děvčata, to ona musí také chtít.
Na námitku, že si to Olga přeje odpověděl: "Ona chce ? Pak už to není tak jednoduché, spíš naopak. To se musí projednat ..." K žádnému posunu tedy nedošlo a Harold musel stále kroužit kolem republiky, žil u německého kladiváře Storcha, který mu zařizoval nejrůznější semináře, aby mohl být Olze poblíž. 
Počátkem března 1957 došlo k ustavení Československého svazu tělesné výchovy ČSTV a ustavující schůze se zúčastnil i tehdejší prezident Antonín Zápotocký. Pozváni byli i významní sportovci, mezi nimi i Emil Zátopek i Olga Fikotová. O přestávce Emil vyrazil za prezidentem a přesvědčoval jej, aby zamilovaným olympijským vítězům pomohl. Zápotocký přiznal, že je o celé záležitosti informován, ale povolení sňatků není v jeho kompetenci: "Musí to projít normálním úředním postupem. Já si však uvědomuji, že o tu vynikající diskařku zcela jistě přijdeme. Když jí svatbu nepovolíme a bude dál reprezentovat, při první příležitosti zůstane v cizině. Když svatbu povolíme, skončí to stejně.

Když se k diskutujícím přiblížila i Olga, napadla ji jedna ze svazových funkcionářek: "No, to se divím, že naše olympioničky vyjedou ven a hned si musí někoho namlouvat.. " Olga se neudržela: "Promiňte, soudružko, ale my jezdíme na olympijské hry i se svými pohlavními orgány !" Tím diskuse skončila, ale svatba byla přece jen povolena a konala se hned za pár týdnů. Olga měla i nadále zůstat československou reprezentantkou.
 

Nesmíte nás reprezentovat 
Connollyovi odletěli do Bostonu, kde Harold pracoval jako učitel. Olga původně chtěla pokračovat ve studiu medicíny, ale to bylo v USA příliš náročné.  
Pro československou sportovní veřejnost téměř na dvanáct let jako by Olga Connollyová - Fikotová zmizela ze světa. Přestože prohlásila: "Chci zůstat československou občankou, závodit za ČSR na mistrovství Evropy 1958 ve Stockholmu,a když na to budu fyzicky stačit, také na olympijských hrách 1960 v Římě" - nedostala šanci. Její platný československý pas měl "výjimku" - musela žádat o vízum stejně jako cizinci. 
Teprve po Pražské jaru 1968 se na stránkách časopisu Sport vyjádřila ke všemu co prožila. Po sňatku, před odjezdem z republiky, se přijel do Libiše s Olgou rozloučit jen Polda Láznička, který ji přivezl broušenou vázu a reprezentační tričko a tepláky. Ostatní z atletické sekce neměli čas.  
Olga v USA pilně trénovala, dostala se do formy na úrovni 52 metrů. Díky Haroldovým přátelům ve Finsku a v Německu získali na tři týdny pozvání, prostředky na letenku do Evropy a vízum do Finska. Ale na československém velvyslanectví v Helsinkách i na ministerstvu zahraničí v Praze odmítly cokoli udělat. Nakonec vstupní vízum Olze vystavili Poláci a polští novináři se ptali, proč odmítla závodit za ČSR na mistrovství Evropy 1958 jak bylo oficiálně oznámeno.

Pro Olgu to bylo neuvěřitelné, pro Poláky zase šokem, když se dozvěděli, jak od jara marně žádá o vízum. Nakonec jej od československého velvyslanectví ve Varšavě dostala, avšak až po mistrovství republiky v Ostravě, které bylo jediným nominačním závodem. Tehdy se úplně izolovali v Libiši. Když byli z Hradce požádáni, aby u nich závodili, v předvečer závodu atletická sekce start Američanů zakázala.

Potom se Olze narodil první syn Mark (později profesionální boxer). Již deset dnů po porodu začala trénovat a napsala dopis atletické sekci, že by ráda reprezentovala ČSR na OH 1960 v Římě. Oficiální odpověď Československého olympijského výboru byla: "Těší nás váš zájem a vaše upřímné přiznání k naší vlasti. Bohužel však není možno, abyste na olympijských hrách reprezentovala Československo. Jedině příslušníci tělovýchovných jednot, kteří se doma aktivně připravují, mohou být nominováni. Snad se podíváte do Říma se svým manželem a budete mít možnost se tam setkat s svými kamarády a kamarádkami z atletické dráhy ..."

Americká občanka
Proto Olga dne 1. července 1960 složila přísahu občana USA a byla nominována do americké výpravy. Na olympijských hrách v Římě v roce 1960 skončila sedmá výkonem 50,95 metrů. Olga Connollyová poté s manželem delší dobu žila ve Finsku, kde Harold získal trenérské angažmá. Tam se jim narodili druhý syn James (v desetiboji vybojoval stříbrnou medaili na Světové univerziádě 1987) a první dcera Merja (ta se stala profesionální volejbalistkou, v roce 1988 byla vyhlášena nejlepší hráčkou italské ligy). Přesto se Olga na olympijských hrách představila ještě třikrát. Před Tokiem 1964 hodila 56,24 metrů (její rekord nebyl uznán, protože disk měl ve svém středu o pár milimetrů užší průměr, než určovala pravidla).

Z Tokia si přivezla komplikovaný virový zápal plic, který se jí dvakrát vrátil a následovalo čtvrté těhotenství s dcerou Ninou (věnovala se sportovní gymnastice až do zranění po pádu z bradel) a s komplikacemi. Ještě dlouho po porodu měla velké potíže s pravou nohou, takže se tři roky nejen atletice, ale intenzivnějšímu pohybu obecně, nemohla věnovat. Bylo jí přes 35 let a nový sportovní život začala plavání, postupně přidávala klus a sprinterské úseky. Ochablé však byly všechny svaly, takže začínala od nuly. Přestože ještě na jaře 1968 by na její účast v Mexiku nikdo nevsadil ani dolar, skončila na svých čtvrtých olympijských hrách šestá a v závěru sezóny hodila další osobní rekord - 54,66 metrů. 

Nechyběla ani v Mnichově v roce 1972, kde byla při zahajovacím ceremoniálu vlajkonoškou výpravy USA. Měla mezi americkými sportovci mimořádné postavení svou lidskou vyzrálostí a schopností vidět skutečné problémy sportu, společnosti a světa. 

V soukromém životě tolik štěstí neměla - olympijská romance skončila rozvodem. Harold ji mimo jiné vytýkal, že se věnuje víc problémům druhých, než vlastní rodině. Fikotová nyní žije se svou mladší dcerou Ninou. Olympijská vítězka z Melbourne 1956 je už v penzi. Byla zaměstnána jako sociální pracovnice a pomáhala těm nejchudším i ilegálním přistěhovalcům.

 Fotogalerie

Olga Fikotová (* 13. 11. 1932)
  - olympijská vítězka v hodu diskem
z r. 1956 v Melbourne

Olga Fikotová při svém olympijském boji

Předání zlaté olympijské medaile
předsedou Mezinárodního olympijského
výboru Avery Brundagem